O knize: 1962 / V dějinách protifeudálních lidových povstání středověku husitské revoluční hnutí v ČR z 15. století zaujímá významné místo. Bylo to největší ze všech povstání národů Evropy v éře klasického feudalismu. Tato událost přirozeně přitahovala a stále přitahuje pozornost mnoha badatelů z různých zemí světa. V buržoazní historiografii byly náboženské a někdy i národně osvobozenecké motivy hnutí kladeny na první místo a jeho společenský, protifeudální význam byl zatemňován. Reakční historiografie, falšující husitské hnutí, jeho kladný význam vesměs odmítala. Teprve v posledních letech se objevují speciální práce československých, sovětských, polských, německých, maďarských a rumunských marxistických historiků, které oprávněně rozebírají především sociální příčiny, protifeudální podstatu a historický význam husitského hnutí. Hlavní zaměření této práce je na programové požadavky Taboritů. Studium taboritského učení chiliastů a jejich praktické činnosti nám dává příležitost hlouběji a jasněji si představit tvůrčí roli lidu v historickém procesu. Zvláště důležité je studium revoluční praxe Taboritů, jejich pokusů uskutečnit staletý sen lidí o společnosti bez tříd, bez vykořisťování člověka člověkem, vytvořit království univerzální a skutečné rovnosti. Autor charakterizuje historický význam husitských válek a snaží se je ukázat na pozadí největších protifeudálních lidových hnutí středověké Evropy..